The most painfull of all truths

15. září 2017 v 12:13 | Insomnic |  Texty k hudbě
Everyone back then flight away,
spanned their wings, free to the world.
While I watched them through the tears
keeping the place warm, should they ever return.

The fire vanished long ago
and not one of them came back
With them I lost it all
no fire could keep me warm.

It becomes gradually clearer,
I am never to reach that space.
The shelter in my mind
where I could rest my body full of scars.
The place I could once more call a home.
 

Vyhasínám

14. září 2017 v 20:24 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Chtěl bych být bezstarostný jako dříve. Aby se mi nepodlamovala kolena, abych si nemusel pouštět zrpávy proto, abych si nepřipadal tak osamělý. Ničemu nerozumím a mám pocit, že nikdo nerozumí mně. Mám pocit, že to jediné, co mám v sobě, je rakovina plic. Nevím, co mám dělat a asi jsem se vzdal. Už nemám sílu dělat něco, co by mě z toho všeho vyvedlo. Mám těžkou hlavu i srdce a chybí mi ta blízkost a vzájemná důvěra. Bývalo to nadpozemsky krásné a nejraději bych se vzdal úplně, protože nic už tak krásné nebude. Prostě jsem prohrál sám sebe a chce se mi brečet, ale už zase to nejde. Chce se mi křičet, dostat to ze sebe, ale vím, že by ze mě vyšel jen ubohý sten a sám sobě bych se hnusil ještě víc. Skoro nic nejím, ale za to piju, až je mi ze sebe špatně. Na to pití se vykašlu, ale je mi moc smutno a před tím neuteču. "Pomoc"... vrací se mi tichou ozvěnou skrze neprostupnou tmu. A já tu sedím s pocitem, že se mi rozpouští kosti.

4.8.2017, pátek, DBE

8. srpna 2017 v 23:45 | Insomnic |  Nasrat na rubriky
Jsem bytostí paradoxů.
To jsem chtěl napsat.
Zkurvená mnohoznačná slova.
Zkurvená nedostatečná slova.
Zasraná pomatená hlava.
Zpropadená rozdrážděná srdce.
Ubohá zanícená duše.
Politováníhodná a jemná přediva náhod.

Kdo lituje, žije v minulosti. Kdo se jí dokáže snadno vzdát, zaslouží lítost. I navzdory svému spontánnímu štěstí. Minulá přítomnost pro něj/ ni neznamenala dost a i přítomnost současná je pak povrchní.
Je to celé k smíchu i k pláči zároveň. Neznamená to nic a zároveň to znamená všechno. Je to celé natolik zbytečné, že o tom nemá smysl mluvit ani psát. Je to tak zbytečné, že by bylo nejlepší to zahodit. Prostě bez keců a bez dramatu vypnout, ale to nemůžu. Nejsem bezdomovec. Jsem tady ve vězení. Za mřížemi není nic lepšího. Není tam nic.
Ale přesto je mi nebeská klenba močí páchnoucí stěnou věřejných hajzlů počmáranou pitomými obscenitami. Přesto je mi zem gravitujícím struhadlem, pryčna každodenní rutiny mi křiví páteř a za dveřmi vedoucími ven nic není... vůbec nic.

8.8.2017, Senua

Jediné, v co můžu doufat, je spoluvězeň, ale doufat v něj je monumentálně sobecké. Proč bych měl někomu dalšímu přát zrovna toto? A tak už nedoufám. Jsem unavenej a raději si budu křivit páteř sám, než se utěšovat pohledem na skoliózu druhých, přítomností chudáka, co nese podobné břemeno. Než mu přitěžovat svým. Není v tom drama. Je v tom dokonce i určitý díl svobody. Když totiž druzí sdílí namísto radosti a spontaneity břemena, lámou si páteře vzájemně a není fér lpět na sounáležitosti, když spoluvězni mohou za zamřížovanými dveřmi najít něco víc než nic. Jako třeba svobodu. Mně nezbývá, než svobodu najít uvnitř. Musím postupovat jako když rozebírám matrjošku- mé tělo je uvězněno realitou, mé mysli je celou lebka, mé mysli je celou také ona sama, následně je jenom trošku svazující minulost, za to hodně izolující je obsah nevědomí a předvědomí. K němu jsem ale našel cestu! Má sice moc, ale už není takovou záhadou. To je tak všechno, co se o něm i jeho obsahu dá říci. Kdesi hluboko daleko elektro-bio-deterministicko-onotologicky chemická prapodstata, kořen všeho nedostatečného a skutečný supermax mezi věznicemi.

Ještě si tím nejsem stoprocentně jistý, ale chci si svou páteř nechat pro sebe. Nejsem si jistý, jsem momentálně rozhodnutý. A tak sbohem moře a ryby. Někdy se stavte. Budu si psát deník a když se budete chtít podělit o radost, můžeme si jít zaplavat. Serte si ale do svojí vody.
 


Ztroskotání křišťálové lodi, část druhá

10. července 2017 v 15:33 | Insomnic |  próza
Lodní deník, den plavby neznámý stále stejný a stejně nekonečný jako ten předchozí.


Uvnitř jsem shnilé jablko... napadené červy a všemožnými dalšími škůdci. Stále sleduji ubíhající slepé tváře na dně nekonečného oceánu. Po nesčetných bouřích je hladina opět zrcadlově jasná a můj koráb oslnivě září v kontrastu k mému rozkládajícímu se nitru. Mou předlouhou pouť stihly snad všechny neduhy provázející dlouhé plavby. Trpím stihomamem. Ač jsem celé věky promlouval jen sám se sebou a s nikým jiným, jsem paranoidní a neustále mám potřebu hledět si přes rameno v očekávání, že konečně uzřu jako věž se tyčící hrůzu, o které vím, že za mnou skutečně stojí jako stín svědomí. Však neuzřel jsem ji ani koutkem oka.

Dopustil jsem se autokanibalismu a trávím části, které tvořily mou duši. Už si nejsem tak jistý, že jsem si Je a jejich očekávání vymyslel. Respektive možná tomu tak bylo původně, ale nyní jsou se mnou již natolik intenzivně, že se jejich nemateriální původ stal irelevantním. Tvoří mou posádku. Vezu Je jako černé pasažery, kteří až na otevřeném moři vystoupili ze svých úkrytů a hrozí vzpourou. Miluji Je a přitom nenávidím. Nejraději bych je svrhnul přes palubu, ale nemám na to sílu a s vědomím, že se držím kolizního kurzu, se jeví zbytečné vrhnout se do vln za nimi a stát se další slepou tváří, jak bych musel učinit kvůli stesku po Nich.

Krouží kolem mne a křičí na mě jedna přes druhou. Některé z Nich mne ignorují a drtí mne projevy své tiché a cynické přítomnosti. Mučí mne svými sliby a do chřtánu mi rvou praštěná očekávání, která se následně vždy snažím vydávit ven. Den za dnem krouží jako zběsilá tornáda kolem posledního útočistě, svatyně mojí příčetnosti. Každá z Nich Je jednoduchá, Je jen jednou emanací něčeho tak komplexního, že by se pohromadě snad dokázaly složit v celou samostatnou bytost. To by ale nesměly mít původ v mé mysli, srdci a prokletých slovech. Celá moje plavba je jednou velkou ironií. Vydal jsem se na ni, abych se vzdálil nepochopení a zavádějícím slovům. Abych nebyl neustále nucen svým nalomeným srdcem interpretovat a dopouštět se celých řetězců omylů. Nepočítal jsem s tím, že si mne najdou i na tak opuštěném místě, jakým je toto. Přece mne dostihly a co hůř, izolace, která dřív skýtala bezpečí spolu s mým slibem mlčení, najednou působí proti mne. Co bych teď dal za skutečnou přítomnost jedné další celé osoby, se kterou bych dokázal směnit prázdná slova jen proto, aby mi ta plná přestala lámat kosti.

V lanoví mé lodi se prohání Ony jako smečka duchů, kvílí, našeptávají a někdy jen mlčí a sledují mne. Jsem ztracen. Slepé tváře stále vzhlížejí k záři na hladině a stále lačně touží po mém světle. Díéky své slepotě netuší, že jsem přestal být světlonošem. Že jsem se stal přízrakem ničícím sama sebe a že záře je již pouze lomem světla v křišťálovém trupu. Zničil jsem si kormidlo a utopil kotvy. Můj bludný koráb je unášen šílenými proudy vstříc... vstříc ostrým kamenům tyčícím se vysoko z hladiny jako pařáty na horizontu. Má plavba skončí mezi nimi. Křišťál se roztříští, pařáty mi otevřou kůži a protknou mou hruď. Tornáda rozmetají mou svatyni a já se nestanu slepou tváří. Moje ostatky zůstanou viset z těch pařátů jako připomínka komukoli, kdo propadl podobně naivní potřebě, kvůli které jsem splouval oceán zapomnění i já.

Už zase Fromm

29. června 2017 v 19:27 | Insomnic |  Nasrat na rubriky
Skamarádit se s outsiderem, tím jeho outsiderství polidštit a následně ho stigmatu zbavit. Přemýšlím, proč jsem to dělal v podstatě pokaždé, když jsem se octnul v novém kolektivu. Vystřídal jsem více škol než je běžné a všude se to opakovalo. Říkám si, jestli jsem tehdy opravdu ryze chtěl pomáhat outsiderům z lítosti a dobroty srdce, anebo protože jsem vytrvale byl jedním z nich a bylo mi líto sama sebe. Většinou jsem to přičítal tomu, že jsem v kolektivu nový a skutečně jsem o ten nepříjemný cejch vždy časem přišel. Docházím ale k tomu, že svou roli pravděpodobně sehrál strach, že outsiderem zůstanu. Že zůstanu sám mezi mnohými tak jako ti, kterým jsem se snažil pomáhat. Strach ze samoty mě provází celým životem. Tak nějak jsem se moc dobře nenaučil s ní žít. Ano, vždy mne výrazně posunula a nakonec ze mě udělala toho, kým jsem, ale vždycky ji provázela bolest a úzkost.

Začínám neochotně přijímat názor, že podobný strach hraje v druhých (nakonec i v lidské společnosti, ale o tom psát nechci) poměrně zásadní roli. Začínám věřit, že řada lidí by byla spokojena spíše než se svobodným liberálním prostředím s totalitou, ve které by nemuseli čelit rozhodování, kam se svým životem a se sebou samými směřovat. Jistě, nadávali by na nesvobodu, ale ve skutečnosti jim vyhovuje. Protože svoboda je děsivá. Mnozí z nás, kteří neakceptovali, že jejich budoucnost bude nalajnovaná nástupem na střední školu, nebo prostě jen neměli to štěstí se trefit s jejím výběrem správně, to poznali po maturitě. Ten děsivý, do široka otevřený chřtán lačné prázdnoty světa, který nikdy úplně nezmizí. Tu šklebící se mordu, všeobecný tlak na to, aby se z nás stali produktivní členové společnosti (rozumějme nezávislí plátci daní, nájmu a podobných radovánek). Jen tak mimochodem bychom ještě měli najít zaměstnání, které nás bude bavit. Nejraději bych si v tuto chvíli odplivnul, ale to bych si to jako nezávislý jedinec musel uklidit. Komu se nepodařilo zařadit se hned, slýchal druhé svádět jeho situaci na špatná životní rozhodnutí anebo nedostatek vůle. Být absolventem střední školy v době nejhlubší ekonomické recese a dramatické nezaměstnanosti absolventů byla skutečně radost. Osamělá a hladová. Ostatně stála mne čtrnáct kilogramů vlastního už tak zuboženého těla. Nebyla to tedy jen ta situace, byla v tom samozřejmě ženská, za kterou jsem se přestěhoval do nepoznaných dálav a naplánoval si studium tak, abychom mohli být spolu nejen po telefonu a internetu. Samozřejmě, že mi to celé explodovalo do tváře.
Mou pointou spíše je, že mi dochází, jak je ten strach z rozhodování, nejisté budoucnosti, intenzivní práce na sebepoznání a sebepřijetí, která s rozhodováním jde nedílně ruku v ruce, mocný. Je tak mocný a tak strašidelný, že se mu řada lidí za celý život nepostaví tváří a nepokoří ho. Sám jsem sebepřijetí došel a svobodou se opíjím. Miluji možnost utvářet ze sebe někoho, kým chci být a miluji ten pocit, když se to povede. Ne přesná vize výsledku, ale vědomí, že jsem si nehodil mincí, ale určitým způsobem se snažil a dřel na sobě. Nicméně strach z opuštěnosti mám pořád. Asi i proto, že svobodou se spolu se mnou takhle nikdo další neopíjí.

Diké a strach

20. června 2017 v 12:54 | Insomnic |  skoropoezie (to se jinam nevešlo)
Nesou mne jen vratce moje nohy ze skla.
potichoučku praskají a mne jímá strach.

Protože má hlava je olověná.
Protože srdcem proudí mi prach.

Oči připravené plakat pro ochromující smutek.
Diké strhla si z očí pásku.

Nemám právo naříkat, nemám, kam bych utek.
Soudí mě nemilosrdně pro zamotanou lásku.

Šlapu srdcovými sady, polámaným kvítím.
Ač toužil jsem po opaku, působím jen žal.

Naplněn bezmocí, uboze si šeptám,
Kéž bych nebyl, kež upálil by mne
těch vznešených citů žár.

Odjištěná vnitrokosmická slova

19. června 2017 v 13:12 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Třese se mi dech a cítím v žilách proudy úzkostných tekutin, které do oběhu vysílá můj prapodivný mozek. Ten se chová jako velice výkonný, ale na údržbu náročný a křehký stroj. Teď se do jeho hermeticky uzavřených koles dostaly vnější částice a motor vynechává. Třese se mi dech a cítím, jak mne neviditelný, ale o to brutálnější konflikt odehrávající se uvnitř natahuje, mačká a pak zase vyhlazuje, kroutí a svírá. To je to nejlepší slovo- svírá jako svěrák. Zkouší, co všechno ještě vydržím.

Už zase ta prokletá slova. Co za nimi stojí, stojí nezávisle na nich. Přesto se ale jejich vyslovením všechno mění. Dávno to vím. Ostatně pokaždé, když mi zemřel blízký, mne zlomila a k nářku dohnala až ta slova. Když jsem musel někomu říct, že někdo zemřel, většinou jsem to řekl až na několikátý pokus, lámaně a s vypětím všech sil. Dokázal jsem číst výpovědi přeživších holocaustu po stovkách ne-li tisících stran. Ale až když jsem měl o těch svědectvích referovat, popsat je a předat někomu dalšímu, až když jsem o nich začal mluvit, zlomil jsem se a od té doby je ze mě v jednom ohledu duševní mrzák.
Ten vnitřní konflikt začal být skutečně brutální a zběsilý až tehdy, když slova, která neměla být vyřčena, byla vržena jako odjištěný granát.

Ta úzkost trvá už nějakou dobu. V jednu chvíli jsem znovu nabyl rovnováhu. Přesto, že jsem moc dobře věděl, že všechno to neštěstí, které se právě odehrálo, nevyhnutelně musí rezonovat v myslích i srdcích všech dotčených ještě dlouho, měl jsem v určitý moment dostatek sebekontroly na to, abych svou snahu pomoci upřel namísto sebe na své blízké. Teď už mi ale zase brní v předloktích, a ztrácím v nich cit, jako by byla přeležená.
Vlastně se ten pocit docela podobá spánkové obrně. Svoje tělo vidím, ale mám pocit, jako by patřilo někomu jinému. Zdá se, že když bych do něj zkusil říznout, neucítím vůbec nic a celý ten výjev bude působit třeba jako porcování masa.

Kroutí a svírá a vytváří podtlak. Neodbytně, vytrvale zkouší, co vydržím. Neviditelné já, neovladatelné a cizí já, přinašeč úzkosti. Král Rozum naříká frustrací, dvorní kašpar Srdce pomateně, bezcílně pobíhá, oči do široka vytřeštěné duševním šokem- otřesem vnitrokosmu. Snažím se jim oběma dopřát dostatek prostoru, aby našli klid. Snažím se je oba spoutat širokou paletou rituálů, vytvořit si k nim psychická vodítka se škrtícími obojky a pokud to nepůjde jinak, vytvořit i bič. Přemazat jednu verzi matrixu a nahradit ji verzí 1.kolik vlastně? Jeden rituál střídá druhý. Jediný, ten nejprimitivnější, který funguje spolehlivě, spočívá v dočasném utopení Krále i kašpara v potu. Prostě je překřičím a následně je opiji uvolněnými endorfiny. To ale funguje pouze po omezenou dobu. Celé to snažení komplikuje alkohol držící garde úlevným sociálním rituálům. Autogenní rituály budou vyžadovat více času, intenzivnější trénink kázně a soustředění, než jsem si původně myslel a díky tomu je přítomno riziko, že Kašpar spolu s Králem definitivně zešílí ještě před tím, než se dostaví těžká kavalérie v podobě meditace. Král s kašparem si vyškrábou oči za nartikulovaného hrdelního ryku. Já je budu odevzdaně a smutně chvíli sledovat, abych si vzápětí vyškrabal oči sám za úplného ticha. Protože na to, abych sledoval dále rozpad mojí vnitřní katedrály, největšího a nejkomplikovanějšího divu mého vnitřního světa, za krve, potu a slz budovaného posledních přinejmenším dvanáct let, na to nebudu mít kuráž. Stejně tak jako ji nebudu mít na opětovné položení základního kamene a snahu kousek po kousku vybudovat znovu něco tak krásného. Pak bych se asi spokojil s poustevnou namísto katedrály.

The Destroyer of Worlds

8. června 2017 v 20:15 | Insomnic |  Texty k hudbě
Good night little boy
Say your last prayer to nothing
Whisper it once more into a pillow

I'll keep watch over you
Same as over all the children,
Who whisper to tears soaked pillows
I'll keep the monsters from you all

I am your pain
I can take your hate

I am a word
The destroyer of worlds
I'll always be around
To remind you of your father's tears

Držím se, držím.

30. května 2017 v 10:15 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Držím se, držím,
kráčím po zamrzlé hladině oceánu, oslepen bílou tmou.

Držím se, držím,
a naslouchám hlubokému dunění praskajícího ledu.

Držím se, držím,
za sebou hanbu a bolest, to jak své blízké trávím.

Držím se držím,
a ač mělo by se mi ulevit, nesu v sobě úzkost, ze které mi znovu zešedivěla hlava.

Držím se držím,
a radši jdu po ledu, neb v mých šlépějích přestala růst tráva.

Držím se držím,
najednou vidím, že nepraská jen led, že pavoučí praskliny šíří se mi i po těle.

Držím se držím,
umím se smát, ale úleva i radost jsou jen ulitou.

Držím se držím,
a mám pochybnost, nakolik sám sobě to věřím.

Držím se, držím,
a přitom řeším, zda se dřív roztříštím, utopím či zmizím.




Jedna
Přestávám vnímat zvuky, jsem ve tmě a rozlévá se mnou klid.
Dvě
Jsem nekonečným prázdnem. Svět je obsahem mého vědomí a sám jsem světem.
Tři
Jsem absolutně klidný, čistý, bez emocí a hluchý.
Čtyři
Z břicha se mi do konečků prstů rozlévá teplo. Jsem absolutním pánem svého vědomí. Mám kontrolu.
Pět
Začínám opět slyšet zvuky a otevírám oči. Stále cítím to teplo.
Šest
Jsem zase venku. Nelidsky vyčištěný a nový.
(Alespoň na pár hodin, alespoň než mne ovládnou blbáky na spaní a kolem čtvrté ráno přestanou působit a uvrhnou mě do blouznivého chaosu.)


Vítej zpět

27. května 2017 v 15:21 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Čas na sebelítost pominul a nahradil jej čas na vnitřní totalitu. Meditací indukovanou operaci duše, spirituální očistu vědomí. Připomene, že svět je samsara, trik zrozený z nevědomí interpretace senzorických podnětů a reinterpretace jejich reziduí. Jde o praštěný sebereplikující se cyklus, kde mentální a reprezentace plodí samy sebe stejně, jako genetická výbava, odpovědná za všechno, mutuje, aktivuje a deaktivuje různé své části dle kontextu, který neustále prochází změnou na vyšší rovině- v mysli. Na nejvyšší rovině stojí slova, imanentně závislá na předchozích dvou systémech, ale zároveň předchozí dva systémy poměrně nevyzpytatelně ovlivňují. Jde o obrovský chaos, střet mnoha proudů, z nichž se metafyzický svět divoce vaří.

Slova jsou mocná. Dokáží do jisté míry měnit percepci, respektive její interpretaci. Dokáží uklidnit, povzbudit, posílit, otevřít mysl i srdce, ale dokáží také opak. Jejich dopad je nevyzpytatelný, protože interagují se třemi tvůrčími systémy vědomí druhého člověka. Jako kdyby v tom procesu nebylo už tak hodně neznámých, faktorem, který představují druzí, se jeho rozměry nafukují do leviatanských rozměrů, které lze přirovnat k neustále se rozpínajícímu vesmíru. Jde jen o systémy, samy o sobě nemají žádnou hodnotu, ale zároveň všemu hodnotu přiřazují. A v tom je problém.

Občas se stane, že díky tomu nepřetržitému varu se vědomí jednoho utrhne ze řetězu, vykloubí. Může se začít replikovat, zacyklit se, nebo se zaseknout na jedné proměnné a uvězněno začít hnít. Přiblížení se k tomuto bodu zlomu lze rozpoznat a věřím, že je možné v tu chvíli předejít katastrofě a soustředěnou snahou zredukovat počet proměnných. Právě to teď musím udělat, protože mi jde o všechno. Jde o mou mysl a musím navázat na svůj trénink z doby před deseti lety. Je třeba se překódovat. Aby pole plodilo, je třeba jej zorat.

Kam dál