tunely do nekonečen

28. prosince 2011 v 23:25 | Insomnic |  Thinking
Tohle jsem napsal kdysi dávno, nejspíš před několika lety, a nikdy jsem to nezveřejnil, takže to sem dávám jako náhradu za článek o Havlovi. Nechci totiž přihřívat polívku národnímu sportu v samolibém, leckdy teatrálním a často pokryteckém veřejném kondolování. Včera jsem našel na půdě artefakty z dob mého dětství, takže to berte třeba jako dozvuk nostalgických nálad:)

Lidé jsou zrcadla. Nejdřív se domníváš, že se v nich může odrazit tvůj obraz nezkresleně a snažíš se pro to žít, protože je to šlechetné... Princip typu "nečiň druhým, co nechceš, aby činili tobě, oko za oko, všem stejným metrem" apod. Pak ale zjistíš, že jsou spíše jako petřínské zrcadlové blusiště a najít jedno rovné, pravdivé, je věc dost možná nemožná. Je to jako hledat jehlu v kupce sena.
Najít příslověčnou jehlu ale není zas tak složité, jak se zdá. Stačí brát seno do hrstí a každou hrst promnout a zmačkat. Dokud ti jehla neprojede dlaní.
Když se snažíš zjistit kdo jsi a proč jsi tím, kým jsi, trvá to dlouho. Vyžaduje to extrémní úsilí a bolí to. Zřejmě proto dnes tak málo lidí přemýšlí nad tím, co od života chtějí a většina dogmaticky přijímá pravidla moderní společnosti, která člověku dávají obecný návod pro nalezení štěstí. Je málo lidí, co jsou smíření s bolestí fyzickou. Je absolutní minorita lidí, co jsou schopni považovat duševní bolest za nezbytnou.
Považuji duševní bolest za nezbytnou... z mojí strany je to částečně věrnost nihilistickému patosu, který rezonuje mezi řádky existencialismu (a že existencialisté popírali, že tam je!;) a částečně prostě intuitivní pocit potřeby komplexní a opravdové zkušenosti. Přesto ji ale v oblibě nemám. Zato fyzická bolest klidní duševní. Pomáhá rozdělit čas života na etapy. Fyzickou bolest je jednoduchá a vzbouzí strach jen dokud nepřijde. Jde jen o to, jak učinit její způsobování alespoň částečně společensky přijatelným... objevuji nový rozměr:)
Přidat komentář
 

Pomožte prosím

5. prosince 2011 v 16:29 | Insomnic

Máme (Somnus Aeternus) jedinečnou šanci zahrát si na Gothoom festu po boku Draconian a Sky Forger.

Stačí zahlasovat TADY.

Můžete hlasovat každý den, hlasování pravděpodobně potrvá několik měsíců. Máte-li naší hudbu rádi, tohle je správný způsob, jak to dát najevo:) Mockrát díky za každý hlas!!!
Počet komentářů: 2

1. česká ryze doomová akce v Brně!

7. září 2011 v 20:16 | Insomnic
přijďte;)
Počet komentářů: 1

revive

30. června 2011 v 22:47 | Insomnic |  osobní a bez zodpovězených otázek
Šel. Skoro se nedíval kolem sebe, protože si myslel, že už viděl dost. Můžu si opravdu dovolit tvrdit, že to není správné? Zakopával a necítil bolest zpod mnohokrát stržených strupů na kolenou, loktech a zápěstích. Měl by snad jít hladce a jde to vůbec?
Prošel kolem mě a usmíval se, zatímco jsem ho sledoval s pocity na pomezí opovržení a zvědavosti. Je to jeden z těch, co žijí v jiném světě. Z těch, co jsou pateticky šťastní a nevidí utrpení kolem.
Když mi byl nejblíž, pohlédl na mě. Chvíle, kdy si vyměníme pohledy, jeho s úsměvem a náznakem arogantní vědoucnosti doprovázený téměř neznatelným přikývnutím, můj zamračený a nesouhlasný. Ten krátký okamžik stačil na to, abych zůstal bez hnutí stát s pocitem, jako by mě právě osud bez emocí přišpendlil jako motýla do závěsného rámečku na zeď. Do sběratelského alba po boku zástupů jiných, stejně naivních lidí, kteří si mysleli, že jsou jedineční a poznali.
Dlouhou dobu jsem se ani nepohnul a jen stál. Dostal jsem, co jsem chtěl a co jsem si zasloužil. Chtělo se mi plakat tak strašně moc, že jsem se snažil vymáčknout ze sebe alespoň jedinou slzu, aby mi alespoň zvlhly oči. Ale nešlo to.
Trvalo to dlouho... příliš dlouho. Nakonec jsem všechno pochopil. Pochopil jsem, že jsem prázdný i plný zároiveň. Že spokojenost je jen jiná tvář utrpení. Že samota není tak nedokonalý stav, jak se zdá a že její opak zabíjí člověka, kterým jsem byl dřív.
Pochopil jsem, že víc vědět nepotřebuju a i když se to zdá arogantní, je to můj život. Usmál jsem se a v tu chvíli jsem věděl, že se už budu navždy usmívat a nikdy nepromluvím.
Šel jsem a zakopával, ale to nevadí. A když někoho potkám? To nevadí...
Počet komentářů: 2

(S)crap

4. června 2011 v 22:30 | Insomnic
Žijeme, abychom sáli. Jsme pijavice a srkáme krev Gaiy. Zatímco zvíře žije v tom, co je, my se z toho snažíme udělat víc. Protože jsme sami tak, jako žádný jiný tvor na zemi. Ve své samotě jsme bezohlední, vykřikujeme fráze jako "Mám právo...". Když se takový výkřik vrátí jako ozvěna, ozvěnou už není. Je důkazem pokrytectví a snahy přesvědčit sama sebe, že nkdy můžeme nebýt sami. Vždycky to skončí. Stejně jako se představa souvislého, několik desetiletí trvajícího života nakonec vždy rozplyne v několikaleté úseky, z nichž si pamatujeme jen nejdůležitější orientační body.
Přidat komentář

Pozvánka na koncert

12. března 2011 v 12:55 | Insomnic
přijďte:)


Tímto zvu všechny kolemjdoucí na vypečenou doomovou akci, která v podstatě nemá v ČR obdoby (dvě český doom kapely abyste na společným koncertě pohledali).


Taky si dovolím upozornit na dvě nové skladby s mým vokálem na stránkách Somnus Aeternus;)

Přidat komentář

Slíbená novina

6. února 2011 v 1:57 | Insomnic
Přidal jsem se k hudebnímu uskupení mého švagra Somnus Aeternus a musím říct, že takhle hrdý na kapelu, které jsem součástí, jsem ještě nebyl. Čekejte zázraky:D (mimochodem Jani nevím, jestli si ještě poslechneš Shape of Despair, ale jestli jo, tak sypej na výše zmíněný odkaz na bandzone;)
Počet komentářů: 4

Je načase to říct

19. ledna 2011 v 14:46 | Insomnic




Měsíc bez článku je dlouhá doba. Už se to párkrát stalo, ale je načase si přiznat, že se do psaní poslední dobou tak trochu nutím. Asi bych potřeboval zase prožít nějakou osobní tragédii, ale to je hloupá daň. Navíc si poslední dobou připadám tak nějak mělký a otupený (možná z důvodu absencí osobních tragédií), že bych si ani nevsadil na to, že by ve mě taková tragédie tvůrčího ducha s jistotou povzbudila.
Děje se toho kolem mě dost. Vypadá to, že budu MOŽNÁ účinkovat ve dvou kapelách naráz (z toho v jedné, která by mi vážně sedla a mohla by z toho být docela inspirativní symbióza), což asi taky mé tvůrčí puzení zapřáhne naplno. Blíží se mi státnice a já bych měl konečně začít skládat psanou verzi bakalářky. Do toho mě někteří táhnou do akademické politiky formou kandidatury do akademického senátu (do čehož se mi zatím vůbec nechce, dokážete si mě představit jako formálně politicky angažovaného?:D). Je toho zkrátka hodně, ale svádět na to všechno, že přestávám psát, by bylo značně alibistické. Nevím co  bych řekl. To je ten důvod... nevím, co bych vám řekl, a tak tenhle blog zabalím do krabice, kterou uklidím do suterénu na hranici mého vědomí a nevědomí.
Možná tu krabici ještě někdy otevřu, ale možná taky ne. Pro tu druhou možnost chci poděkovat všem, co si sem chodili počíst, všem co mě inspirovali pro psaní a díky kterým jsem objevil, že dokážu tvořit tak, že to alespoň někomu k něčemu je. Za necelé čtyři roky jsem na těchto stránkách dospíval a zachytil na ně stíny věcí, které si navždy budu pamatovat a které změnily můj život.

Děkuju vám všem, mám vás rád.
(in)somnic (protože už spávám jak dudek)
Počet komentářů: 15

Support Julian Assange!

9. prosince 2010 v 0:41 | Insomnic |  Thinking
Tímto vyjadřuji podporu Julianovi Assange, zakladateli serveru Wikileaks a upřímně doufám, že nebude vydán do spojených států. Nedá se říct, že bych stoprocentně schvaloval aktivity serveru wikileaks posledních dní.
Domnívám se ale, že vyjádření Sarah Palinové a některých republikánů o tom, jak s Assangem naložit, silně zavánějí extremismem. Tedy... nedomnívám se. Výroky o trestu smrti pro člověka který odhalil bláto, které ale sám nevytvořil, jsou extremistické.
Pokud bude Julian Assange vydán do spojených států a souzen za špionáž, Orwell se obrátí v hrobě. Vlastně ne, bude v něm válet sudy.
Podle mě obvinění ze znásilnění přinejmenším lehce smrdí. Obě poškozené se znají, "scénář znásilnění" proběhl až nápadně podobně. Hledá interpol všechny sexuální devianty s účtem dvou obětí?
Už sám potenciál politické motivace stíhání Assange je dost závažnou věcí.
Silně nekorektně se zamýšlím nad tím, jaký je rozdíl mezi Julianem Assangem a Romanem Polanskim. Roman Polanski je také ve veřejné sféře významně působící osobnost. Sám se přiznává ke znásilnění, ale jeho případ tak nějak vyšuměl (nechci popírat aféru minulý rok, ale rozhodně nedosáhla během několika týdnů takových rozměrů, jako nekolikadenní aféra Assange). Assangeovi nebylo nic dokázáno. Přesto si Sarah Pallinová dovoluje tvrdit, že by na něj měl být uspořádán hon, jako by byl členem Talibanu. Přesto se někteří republikáni nestydí prohlašovat, že zaslouží popravu. Vzbudil takové emoce někdy Roman Polanski?
Popravdě mám dost nekorektní pocity v tom významu, že Julian Assange odhalil špínu, kterou se někdo snažil utajit. Když to ale přeženu... měl by mít pedofil právo potrestat člověka, který by ukradl jeho privátní autorské sbírky dětského porna?
Počet komentářů: 3

co bych se jebal s vymýšlením názvu?!

3. prosince 2010 v 22:02 | Insomnic |  Thinking
Moc sem už nepíšu. Ani ne tak kvůli tomu, že mám pocit, že sem nikdo číst nechodí, který mám, ale hlavně proto, že už moc nechodím po zemi. Docela jsem rezignoval na snahu líčit slovy něco, co jimi tak omezeno, že se mi to povede napůl, a to ještě jen někdy.
Zní to pěkně narcisticky. Nedávno mi někdo myšlenkový narcismus vytkl, ale já nenávidím, když někdo myslí za mě a sakra, nenávidím i když to dělám sám. Prostě mě štve... ne sere, když lidé nevnímají to, co druzí říkají a ti druzí k nim potom nemluví, ale říkají věci tak, aby to sekundárně dávalo smysl po analýze toho, ke komu mluvím. To jsou kecy (neberte tenhle výrok vážně, ten je míněn pro ty, kdo ví, kdy tu frází říkám- totiž skoro pořád a na všechno). Asi to zní docela paradoxně a absurdně od člověka, jehož náplní práce a částečně i studia je pracovat se sekundárními významy výroků druhých. Tohle je nepoetický text, protože mě opustila inspirace.
Mám rád sníh. Mimo spoustu důvodů, které znáte i neznáte proto, že jde vidět, jak se na něm lidé podepisují. Že cítí potřebu udělat do sněhu na kapotě auta pět rýh svýmy prsty. Je to jakási spontánní kreativita. Zbytek přirozené touhy vyjádřit se. Nikdo neví, proč to dělá, prostě to chceme udělat.
Víte, toužím po tom, aby lidé nechali tenhle neškodný pud vyplout na povrch, aby ho v sobě nedusili a tvořili klidně i úplný pitomosti. Věřím, že by pak lidé byli lepší, že by byli opravdu sví. To je to, co mi chybí. Dělám totiž práci, která je špinavější než práce popelářů, zkušení lidé, kteří ji dělají, jsou paralelou k doktorům, ale stranou toho, že mají sice stejný plat jako ten nástupní u mediků, nemají dlouhodobou jistotu zaměstnání. Žijí z měsíce na měsíc doufaje, že příští projekt vyjde. Nemají ale společenskou prestiž doktorů. Skoro nikdo si jich neváží a asi i proto ji chce dělat jen málo lidí. Z toho mála je spousta lidí naivních altruistů, kteří od té práce buď rychle utečou, nebo vyhoří. Láká lidi se spasitelským komplexem. Láká lidi, kteří "vědí", že si musíme pomáhat, ale jen to vědí s i když tak žijí, je to něco jako image... prosá póza. A já se sám sebe pořád ptám, kam se poděla lidskost a kde se vzala potřeba skrývat svoje chyby, stydět se za svoje odlišnosti a dusit v sobě myšlenky, které cheme říct, ale bojíme se, že budeme trapní. Před kým můžeme být trapní?
Je mi UŽ ZASE smutno, protože lidé, kteří celý život dělají něco, co vyžaduje lidskost, jsou jen málokdy lidští. Nemusíte mi rozumět. A já o to také stojím čím dál míň. Už žiju jinde. V mojí lebce je černá díra, která vede jinam. A tam vedu i já a už nežiju tolik jako dřív.
Počet komentářů: 1

Kam dál