čtení bude
31. ledna 2012 v 16:58 | Insomnic
|
hudba...
Jen bych chtěl stálé čtenáře, pokud nějací zbyli, upozornit, že avizované ticho na blogu není v pravém slova smyslu definitivní. Věci se totiž mají tak, že teď začínám pracovat na materiálu, ze kterého vzejdou texty přístího alba Somnus Aeternus. Společně s albem totiž vyjde v zatím neurčené formě soubor jakýchsi minipovídek podobných některým, které zde můžete už roky najít. Navíc můžu s jistotou říct, že z některých budu přímo vycházet. Záměr je takový, že tyto povídky budou rozvádět to, co text písniček naznačuje. Pokud všechno dopadne dobře, tak by si člověk při poslechu písničky měl prožitek zesílit povídkou, která se k ní váže. Nic neslibuju, ale chtěl jsem jen říct, že píšu (tedy pokud to někoho ještě zajímá).
Upozorňuji, že se to netýká alba, na kterém momentálně pomalu dokončujeme práci, ale až alba dalšího!
Ať se Vám všem daří!:)
tunely do nekonečen
28. prosince 2011 v 23:25 | Insomnic
|
Thinking
Tohle jsem napsal kdysi dávno, nejspíš před několika lety, a nikdy jsem to nezveřejnil, takže to sem dávám jako náhradu za článek o Havlovi. Nechci totiž přihřívat polívku národnímu sportu v samolibém, leckdy teatrálním a často pokryteckém veřejném kondolování. Včera jsem našel na půdě artefakty z dob mého dětství, takže to berte třeba jako dozvuk nostalgických nálad:)
Lidé jsou zrcadla. Nejdřív se domníváš, že se v nich může odrazit tvůj obraz nezkresleně a snažíš se pro to žít, protože je to šlechetné... Princip typu "nečiň druhým, co nechceš, aby činili tobě, oko za oko, všem stejným metrem" apod. Pak ale zjistíš, že jsou spíše jako petřínské zrcadlové blusiště a najít jedno rovné, pravdivé, je věc dost možná nemožná. Je to jako hledat jehlu v kupce sena.
Najít příslověčnou jehlu ale není zas tak složité, jak se zdá. Stačí brát seno do hrstí a každou hrst promnout a zmačkat. Dokud ti jehla neprojede dlaní.
Když se snažíš zjistit kdo jsi a proč jsi tím, kým jsi, trvá to dlouho. Vyžaduje to extrémní úsilí a bolí to. Zřejmě proto dnes tak málo lidí přemýšlí nad tím, co od života chtějí a většina dogmaticky přijímá pravidla moderní společnosti, která člověku dávají obecný návod pro nalezení štěstí. Je málo lidí, co jsou smíření s bolestí fyzickou. Je absolutní minorita lidí, co jsou schopni považovat duševní bolest za nezbytnou.
Najít příslověčnou jehlu ale není zas tak složité, jak se zdá. Stačí brát seno do hrstí a každou hrst promnout a zmačkat. Dokud ti jehla neprojede dlaní.
Když se snažíš zjistit kdo jsi a proč jsi tím, kým jsi, trvá to dlouho. Vyžaduje to extrémní úsilí a bolí to. Zřejmě proto dnes tak málo lidí přemýšlí nad tím, co od života chtějí a většina dogmaticky přijímá pravidla moderní společnosti, která člověku dávají obecný návod pro nalezení štěstí. Je málo lidí, co jsou smíření s bolestí fyzickou. Je absolutní minorita lidí, co jsou schopni považovat duševní bolest za nezbytnou.
Považuji duševní bolest za nezbytnou... z mojí strany je to částečně věrnost nihilistickému patosu, který rezonuje mezi řádky existencialismu (a že existencialisté popírali, že tam je!;) a částečně prostě intuitivní pocit potřeby komplexní a opravdové zkušenosti. Přesto ji ale v oblibě nemám. Zato fyzická bolest klidní duševní. Pomáhá rozdělit čas života na etapy. Fyzickou bolest je jednoduchá a vzbouzí strach jen dokud nepřijde. Jde jen o to, jak učinit její způsobování alespoň částečně společensky přijatelným... objevuji nový rozměr:)
Pomožte prosím
5. prosince 2011 v 16:29 | Insomnic
Máme (Somnus Aeternus) jedinečnou šanci zahrát si na Gothoom festu po boku Draconian a Sky Forger.
Stačí zahlasovat TADY.
Můžete hlasovat každý den, hlasování pravděpodobně potrvá několik měsíců. Máte-li naší hudbu rádi, tohle je správný způsob, jak to dát najevo:) Mockrát díky za každý hlas!!!
revive
30. června 2011 v 22:47 | Insomnic
|
osobní a bez zodpovězených otázek
Šel. Skoro se nedíval kolem sebe, protože si myslel, že už viděl dost. Můžu si opravdu dovolit tvrdit, že to není správné? Zakopával a necítil bolest zpod mnohokrát stržených strupů na kolenou, loktech a zápěstích. Měl by snad jít hladce a jde to vůbec?
Prošel kolem mě a usmíval se, zatímco jsem ho sledoval s pocity na pomezí opovržení a zvědavosti. Je to jeden z těch, co žijí v jiném světě. Z těch, co jsou pateticky šťastní a nevidí utrpení kolem.
Když mi byl nejblíž, pohlédl na mě. Chvíle, kdy si vyměníme pohledy, jeho s úsměvem a náznakem arogantní vědoucnosti doprovázený téměř neznatelným přikývnutím, můj zamračený a nesouhlasný. Ten krátký okamžik stačil na to, abych zůstal bez hnutí stát s pocitem, jako by mě právě osud bez emocí přišpendlil jako motýla do závěsného rámečku na zeď. Do sběratelského alba po boku zástupů jiných, stejně naivních lidí, kteří si mysleli, že jsou jedineční a poznali.
Dlouhou dobu jsem se ani nepohnul a jen stál. Dostal jsem, co jsem chtěl a co jsem si zasloužil. Chtělo se mi plakat tak strašně moc, že jsem se snažil vymáčknout ze sebe alespoň jedinou slzu, aby mi alespoň zvlhly oči. Ale nešlo to.
Trvalo to dlouho... příliš dlouho. Nakonec jsem všechno pochopil. Pochopil jsem, že jsem prázdný i plný zároiveň. Že spokojenost je jen jiná tvář utrpení. Že samota není tak nedokonalý stav, jak se zdá a že její opak zabíjí člověka, kterým jsem byl dřív.
Pochopil jsem, že víc vědět nepotřebuju a i když se to zdá arogantní, je to můj život. Usmál jsem se a v tu chvíli jsem věděl, že se už budu navždy usmívat a nikdy nepromluvím.
Šel jsem a zakopával, ale to nevadí. A když někoho potkám? To nevadí...
(S)crap
4. června 2011 v 22:30 | Insomnic
Žijeme, abychom sáli. Jsme pijavice a srkáme krev Gaiy. Zatímco zvíře žije v tom, co je, my se z toho snažíme udělat víc. Protože jsme sami tak, jako žádný jiný tvor na zemi. Ve své samotě jsme bezohlední, vykřikujeme fráze jako "Mám právo...". Když se takový výkřik vrátí jako ozvěna, ozvěnou už není. Je důkazem pokrytectví a snahy přesvědčit sama sebe, že nkdy můžeme nebýt sami. Vždycky to skončí. Stejně jako se představa souvislého, několik desetiletí trvajícího života nakonec vždy rozplyne v několikaleté úseky, z nichž si pamatujeme jen nejdůležitější orientační body.
Pozvánka na koncert
12. března 2011 v 12:55 | Insomnic
Tímto zvu všechny kolemjdoucí na vypečenou doomovou akci, která v podstatě nemá v ČR obdoby (dvě český doom kapely abyste na společným koncertě pohledali).
Taky si dovolím upozornit na dvě nové skladby s mým vokálem na stránkách Somnus Aeternus;)
Slíbená novina
6. února 2011 v 1:57 | Insomnic
Přidal jsem se k hudebnímu uskupení mého švagra Somnus Aeternus a musím říct, že takhle hrdý na kapelu, které jsem součástí, jsem ještě nebyl. Čekejte zázraky:D (mimochodem Jani nevím, jestli si ještě poslechneš Shape of Despair, ale jestli jo, tak sypej na výše zmíněný odkaz na bandzone;)
Je načase to říct
19. ledna 2011 v 14:46 | Insomnic
Měsíc bez článku je dlouhá doba. Už se to párkrát stalo, ale je načase si přiznat, že se do psaní poslední dobou tak trochu nutím. Asi bych potřeboval zase prožít nějakou osobní tragédii, ale to je hloupá daň. Navíc si poslední dobou připadám tak nějak mělký a otupený (možná z důvodu absencí osobních tragédií), že bych si ani nevsadil na to, že by ve mě taková tragédie tvůrčího ducha s jistotou povzbudila.
Děje se toho kolem mě dost. Vypadá to, že budu MOŽNÁ účinkovat ve dvou kapelách naráz (z toho v jedné, která by mi vážně sedla a mohla by z toho být docela inspirativní symbióza), což asi taky mé tvůrčí puzení zapřáhne naplno. Blíží se mi státnice a já bych měl konečně začít skládat psanou verzi bakalářky. Do toho mě někteří táhnou do akademické politiky formou kandidatury do akademického senátu (do čehož se mi zatím vůbec nechce, dokážete si mě představit jako formálně politicky angažovaného?:D). Je toho zkrátka hodně, ale svádět na to všechno, že přestávám psát, by bylo značně alibistické. Nevím co bych řekl. To je ten důvod... nevím, co bych vám řekl, a tak tenhle blog zabalím do krabice, kterou uklidím do suterénu na hranici mého vědomí a nevědomí.
Možná tu krabici ještě někdy otevřu, ale možná taky ne. Pro tu druhou možnost chci poděkovat všem, co si sem chodili počíst, všem co mě inspirovali pro psaní a díky kterým jsem objevil, že dokážu tvořit tak, že to alespoň někomu k něčemu je. Za necelé čtyři roky jsem na těchto stránkách dospíval a zachytil na ně stíny věcí, které si navždy budu pamatovat a které změnily můj život.
Děkuju vám všem, mám vás rád.
(in)somnic (protože už spávám jak dudek)
Zde hledá