Na malou chvíli

29. listopadu 2018 v 17:03 | Insomnic |  skoropoezie (to se jinam nevešlo)
Na malou chvíli cítit dotek boží
bez touhy ho vlastnit a mít ho pořád

Bez cizí po moc jít po laně s uslzeným štěstím
rovnováhu nedržet sám i když bez cizí pomoci

Cítit to štěstí vzniklé ve mně
vzniklé proto, že jsem ucítil ten dotek...

že jsem zažil jsem tu svátost
že to štěstí je pravé a že ho dokážu cítit

Vzdor toku času a prosté všech pochyb
jen na chvíli celý život vyfotit...

pro vzpomínky pro sebe a pro horší časy
abych měl o čem zpívat a pro co s úsměvem slzet

Na malou chvíli bez touhy ho vlastnit
ten dotek jsem zažil, takové požehnání stačí

Občas jsem smutný a jindy ne
i když šťastný jsem potichu, tak vděčně jsem.

 

Hotovo

13. listopadu 2018 v 18:27 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Je to hotové, poslední linie byla prolomena a svým posledním trápením už se trápit nebudu. Blog teď nejspíš na nějakou dobu uložím ke spánku. Tak dobrou noc všem :)

Dominantní emoce

27. října 2018 v 15:22 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Prostě se mi strašně stýská. Uplynula tak dlouhá doba a já kvůli tomu stesku stejně pořád skoro každý den pláču. Už ne tak usedavě, protože se snažím, aby mě ten smutek zcela nepohltil a neovládl. To jsem se už celkem naučil. Ale vždycky mě jednou za čas napadne nějaká pitomá myšlenka, jako co kdyby se ti něco stalo. Srazí mě na kolena a v tu chvíli se tomu bránit nedokážu. Sama taková myšlenka je pro mě koncem světa stejně, jako když mě něco podobného napadne o tátovi. Jenomže tátovi můžu zavolat a slyšet, že je v pořádku. O tobě to nevím.

Tak nějak cítím, že máš starosti a je mi to líto. Tolikrát- nejen nyní, ale i když jsme bydleli spolu a zároveň ne spolu, jsem k tobě mluvil. Nebyla jsi tam a má slova mi stěny vracely ozvěnou. Pořád s tebou mluvím. Nezávislému pozorovateli by to asi připadalo, jako že jsem se zbláznil. Ale ať to komu připadá jak chce, tak jsem se nezbláznil. Seslal jsem na sebe prokletí. V dobrých časech mne hřálo a znamenalo absolutní naději. Věděl jsem, že ať se pokazí cokoliv, existuješ a to pro mě bylo vším. V časech zlých je mi... prokletím a beznadějí.

Je to pro tebe obtížné pochopit, ale bylo tomu tak i ve chvílích, kdy jsme se hádali. Ve chvílích, kdy jsem na tebe byl ošklivý přes fb, to vypadalo úplně jinak, ale i tehdy mě ovládal stesk po tobě. Vždy jsem v tobě viděl toho člověka, kterého máš uvnitř, jak se snaží uvolnit ze svých okovů. Toho, kým doopravdy jsi. Vím, že víš, o čem mluvím, protože zrovna ten stesk znáš. Ten, který jsme oba cítili, i když jsme byli odděleni jen pár dnů. Někdy stačily i hodiny. Byl jsem na tebe zlý, protože mě tvoje nepřítomnost- nejen fyzická ale i duševní, přiváděla ke strašnému zoufalství. Roky jsi se mi vzdalovala. Nechápal jsem proč a doteď nechápu, proč jsi to dovolila. Strašně se mi stýskalo a strašně se mi stýská. Po tom porozumění, co jsme měli. To nikomu nevysvětlím a nikdo to nepochopí- nejde to. Ale my oba víme, že bylo opravdové. Takové, jaké už já nenajdu, protože je ho ve mně konečné množství a to jsem dal tobě. Nic pro mě nikdy nebylo posvátnější. Vzala sis ho a odešla. To není výtka- nemůžeš za to. Prostě se to stalo a pořád se to děje.
Prší a já přemýšlím, jestli se mám vydat do lesa a zmoknout jako vrána. Asi to nakonec udělám. V dešti aspoň nikdo nepozná, že pláču a já se za to nebudu tak stydět.

Všechna tato slova jsou tabu. Potřebuji je ale napsat. Když by byl jiný den, tak bych si zacvičil, pak bych měl dobrý pocit z výsledku a z endorfinů. Ale dnes mám regenerační den. Nevím, co si s tebou a hlavně se svými city počít. Nejde jen o lásku- to, jak to dopadlo, beru jako fakt. Jde o ztracené lidství. O to, že jsi společně s naší láskou odepsala i nás jako lidi. Možnost spolu mluvit a vědět, že přes to všechno dobré i špatné, na světě existujeme oba ve stejnou chvíli a na stejném místě a že je s kým si promluvit tak, jak to pro nás nemohou udělat přátelé ani rodina. A vím, že i tohle si pamatuješ. To, že jsme spolu dokázali zapáleně hodiny mluvit a bylo to dobré. Je čas vzít Pg.Lost a slzy do lesa. Stýská se mi.



3.11. P.S.: I když mě možná potřebuješ vidět ve špatném světle, nezapomeň prosím na jednu důležitou věc. Po deset let, přes tři rozchody, přes úmrtí blízkých, chudobu a další příkoří, jsem to s tebou nikdy nevzdal a na mých citech a tom, co si o tobě myslím, se nic nezměnilo a mnohokrát jsem za tebou ať už doslova nebo obrazně utíkal. To v životě často nenajdeme. Nejde o to, že bys mi za to cokoliv dlužila. Nedlužíš mi nic, protože cokoliv mezi námi bylo, nebylo nikdy založené na závazcích a dluzích. Jde o to, že jsem ti do poslední chvíle věřil, že začneš se svými démony bojovat a byl jsem vždy připravený bojovat s nimi po tvém boku. Neměl jsem z toho dělat podmínku a neměl jsem tak pít. Rozlité mléko. Ale některé věci se nezměnily a nikdy se nezmění. Pokud by ses dostala do jakýchkoliv potíží a potřebovala pomoc, jsem pro tebe tady a vždy budu.
 


První text

25. října 2018 v 16:04 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Moc to sem nepatří, protože nejde ani o můru ani o lásku. Ale dnes je mi se samotou, podzimem, hudbou, čajem, ovocem a botama, co mi přijdou za měsíc, fakt dobře. Vnímám chladivý podzim a všechny jeho vůně. Dnes mě netíží minulost a to, co je, je příjemné. Dnes dokážu ocenit svou překrásnou kryptu a všechny památky v ní. Dnes se mi chce s úsměvem zamávat těm, kdo mi leží v hlavě a srdci. Přeji jim stejnou pohodu.

Follow the North star

23. října 2018 v 13:27 | Insomnic
When I'd lost my faith in happier endings
Then I forgot to follow the North star
When I had realized noone is waiting
Then it struck me that they care
only when I'm gone...

How could I trust them
I am still here
I am still waiting
I do still care

Now I know there's no other way
than to follow the North star
To keep pushing north
while still looking back

I am still waiting
I do still care
The distance is growing
Oh love is so rare

Fuck it all

23. října 2018 v 9:09 | Insomnic |  Nasrat na rubriky
Tolik nepochopení a neporozumění. Fakta jsou fakta a nemůžu se chytat nepodložených nadějí. Nikdy nepochopím, co udělala. Nikdy. Stýská se mi, ale nejsem to já, kdo pálí mosty. Kéž bych se na ni jednou vydržel zlobit. Štve mě, že mě to vůbec štve. Neumím ji ještě hodit za hlavu tak, jako ona mě. Co mám ale jiného dělat? Tohle je asi ta nejhnusnější věc, co se mi stala. To, co udělala a to, že kvůli tomu nevydržím být naštvaný a myslím na ni. Nezaslouží si to. Ale nevím, jak přestat. Jak jsem byl v těch slovech ztracený, tak jsem bez nich v ještě horší pasti a přemýšlím, jestli ji vůbec kdy dojde, co provedla. Nejen mně, ale nám i sobě. Nic tomu nenasvědčuje. Když tohle mohla udělat ona, tak jak mohu důvěřovat komukoliv?

O bolesti

11. října 2018 v 14:11 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Pravda je, že jsem vždy cítil tvou bolest. Prožívám bolest všech lidí. Je to první věc, co na každém poznám. Pokaždé, když jsi před svou bolestí kapitulovala namísto toho, aby jsi ji přemohla, cítil jsem ji dvakrát tolik. Stala se součástí mé bolesti, světabolu. Pokaždé, když to tak trvalo roky, začal jsem se tvou bolestí zalykat. Snažím se bolest léčit, ale ty jsi mi to nikdy nedovolila. Postupem let čím dál silněji jsem si připadal, jako bych člověka, který mi za celý můj život byl nejlbíže, sledoval padat do propasti. Jako by stéblo, kterého se stále ještě držíš povolovalo a já s napětím a bezmocí sledoval, jak praská. Potom už jsem nemohl. Té bolesti bylo tolik, že jsem přes ni necítil nic jiného. Oproti jiným citům jsem otupoval, protože jsem se soustředil na strach z toho, že tě bolest zničí. Když by se tak stalo, nezbylo by mi než do té propasti skočit za tebou. O tom je celý Sojmilk. Je to paradoxní a neřešitelná stiuace, k jejímuž rozuzlení jsi držela klíč ty a mně poprvé v životě nezbylo než přihlížet, jak se ho bojíš zvednout.

Ve vězení s papírovými stěnami jsi na ně malovala čerty a těch se bála. Chtěl jsem ti ukázat, že ty stěny jsou z papíru a stačí poměrně málo, abys jimi prošla. Vím to, protože svými jsem prošel před dvanácti lety.

Jak to dopadlo, tak z toho i pro mě plyne hořká lekce. Sám sebe jsem do jisté míry obehrál. Vždycky jsem věděl, že není možné spravit vše a zachránit všechny a ani jsem se o to nesnažil- musel bych se zbláznit. Ale u člověka tak blízkého je těžké se té snahy vzdát a ani si nemyslím, že je to správné. Nikdy by mě nenapadlo, že by ten druhý neměl zájem svou bolest ovládnout a vítězit nad ní (jakkoliv se nad ní trvale zvítězit téměř nedá). A pokud si chci uchovat svou citlivost k druhým (chci) a touhu jim od bolesti pomáhat (také chci), tak mi nezbývá, než si už nikoho takto blízko k sobě nepustit. To znamená se tak moc druhým neotevírat. Je v tom osobní tragedie. Díky řečenému mi nezbývá, než se oddat nyní úplné a navždy částečné samotě. Samota není problém, osamělost je. Člověk nemusí být osamělý, když je sám, ale může být osamělý i když je ve společnosti přátel. A to je problém. Ani přátelům ani své snad někdy potenciální partnerce už nebudu moct dát takovou lásku a pustit je/ ji tak blízko k sobě. Tragédie je v tom, že jsem nikdy o nic nestál víc, než právě o onu blízkost a porozumění. S tím se učí žít těžko a tak každý den pálím svíčky za svoje city, loučím se s nimi, a dochází mi stránky deníku.



Dopis samotě

1. října 2018 v 17:52 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Ach má nelítostná samoto. Snažím se najít způsob, jak se s tebou spřátelit a při tom ti nedokáži přijít na jméno. Měli by se z nás stát nejlepší přátelé, protože spolu budeme trávit spoustu času. Je to těžké, když jitříš mé rány a do snů mi stále čas od času vodíš návštěvu, co mě probouzí k pláči. Když mi stále připomínáš skličující vzpomínky a stesk po lásce. Při tom jsem nic jiného nechtěl. Jen milovat a být milován. Čistě hluboce a nesobecky. Vím, že tu schopnost pořád mám a znám i zlověstnou druhou stranu její mince. Sdílet ji s tebou ale nemohu a už si netroufám ji sdílet s nikým. Možná už ani nedokážu překonat strach a nedůvěru. Má slova se ztrácí v ozvěnách čtyř stěn a rozšiřují puklinu ve zlomeném srdci. Má slova mi byla mnohým a snad i druhým. Teď jsou už jen připomínkou, že mé nitro přestalo druhé zajímat. Snad pod pokřivenými dojmy, které vznikly z ticha. Ztrácím se a když nedokážeme být přáteli, tak bych nejraději nebyl nikým. Když nemám než vzpomínky, sám bych nejraději byl už pouze vzpomínkou v myslích těch několika druhých. V srdcích těch, kteří pro mě nějakou lásku pořád mají. V jejich srdcích, která tu nejsou.

Byl jsem požehnán vznešeným citem. Jen proto, aby jsi mi nakonec ty připomínala jeho zbytečnost a tím pádem i smutnou skutečnost, že jsem zbytečný i sám.

Korunovace

24. září 2018 v 14:07 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
S prvním pohlazením chladného podzimního větru ve vlasech, s prvními kapkami jeho deště ve tváři se dějí věci. Miluju podzim. Jakoby mi vlil novou krev do žil a dovolil mi po dlouhé době se opět nadechnout, cítit vůně a vidět barvy. Nádherná melancholie probrala z hybernace mou schopnost milovat. Tu, která ze mě dělá básníka.
Je to zvláštní. Vždycky jsem věřil, že vztek je jenom zkratka, kterou se dá obejít smutek. Sveřepě jsem se té zkratce vyhýbal, ale tentokrát jsem podlehl a i z toho teď cítím smutek. Žal v jednom objetí s melancholií, nostalgií a láskou. Jsou to mí nejlepší kamarádi. Všichni dohromady mě definují a za určitých, poměrně vzácných podmínek (čti lidí) se dokáží spojit v nádherné a nakažlivé štěstí. Takové, jaké se jen tak nevidí. Štěstí nad slova. Lásku nad všechna slova. Mrzí mě, že jsem vzteku poslední půl rok podléhal a mrzí mě, že jsem poslední rok podléhal zoufalství. Ta moje láska je totiž tak mocná, že pokud ztratí půdu pod nohama a padá volným pádem po ztrátě svého protějšku, stane se krutým tyranem podobně jako rybě vzduch na suchu. Na druhou stranu mi nic jiného než zoufalství a zmar nezbylo, takže jí to nemůžu mít za zlé a s odstupem vidím věci konečně opět v kontextu a celé. Příliš jsem spoléhal na druhé a příliš od nich čekal. Mea culpa.

S tím odstupem už vím, že je marné snažit se změnit to, že mě podle Královny definují konverzace z facebooku navzdory tomu, jak mě zná- tak jak, mě nikdo jiný nezná. Nemá cenu snažit se to změnit a snad víc než toho, co si myslí sama, jsem se bál, abych si to nezačal myslet sám. Sžíral jsem se pocitem viny a jejími výčitkami, které jako jediné zbyly z třetiny spolu strávených životů. To mě ale nedefinuje. Definuje mě právě ta láska. Možná ještě ne zcela neadresná, ale jednou určitě. Její směr ale už není důležitý. Důležité je, že nevzniká ze dvou lidí. Vzniká a je ve mně. Jde ji sdílet. Když se to podaří, je to krásné, ale je ve mně jako schopnost ji nejen cítit, ale prožívat ji jako životní smysl. A tak ve mně bude nezávisle na druhých vždy. Nemusím ji sdílet, aby byla opravdová a také už nechci. Snad jednou, ale to bych se musel nějak zbavit té obrovské nedůvěry k druhým. Nedůvěry v to, že druhý člověk, před kterým jsem sbořil veškeré své hradby, té díry nezneužije a nezasadí mi ránu do míst, která se nehojí. Ta nedůvěra je teď mou hradbou a i když za ni nejsem zrovna vděčný, vím, že mě chrání a čistě racionálně má v mém životě místo.

Vzpomínám si, jak ta láska voní deštěm, lesy a mořem. Jak zpívá jako vítr ve větvích stromů, jako praskání ohně a jako já ve smutných písničkách, které snad smutně zní, ale spíše než smutek je v nich moje láska. Chladí a hladí, občas hřeje a voní po rozkvetlých loukách. A ten smutek je s láskou v tak pevném obětí ne proto, že bych litoval sebe, ale proto že cítím bolest druhých. Prožívám ji s nimi a chci jim ukázat, že tu lásku v sobě mají taky. Tu svou nejen cítím, ale dovoluji jí, aby se mnou stala. Je moje a je mnou.

Snad jednou za řadu let najdu v prachu cesty růži zamotanou do pavučin. Stejně zraněnou jako já, stejně posmutnělou. A protože dokážu vidět schovanou krásu i přes pavučiny, strhám je z ní. Protože dokážu vidět ryzí krásu v druhých, i když ji oni sami nevidí a protože je mým posláním jim tu krásu ukázat. Pro tu lásku z podzimního listí, pavučin, svitu svíček a měsíce. Pro tance pod hvězdami. Z břečťanu uvěji věnec, dám ti ho do vlasů, abys věděla, že jsi moje, já tvůj a svět náš.
Pro to všechno tě jednou najdu.

jednou snad tvůj Král

vězení v hlavě (květen 2017)

18. září 2018 v 12:17 | Insomnic |  osobní (hlavně věci, za který se stydím)
Mám prsty sedřené do krve. To od toho, jak dlouhé dny škrabu do stěn svého vězení ve slabé naději, že se mi podaří uniknout. Jsem ve tmě, kterou pravidelně protíná úzký tunel, na jehož konci se promítají snové výjevy. Sleduji je, protože jinak je zde jen tma. Taková, že si nevidím na konec ruky. Dokonce taková, že jsem celé roky neviděl ani část svého těla. Nyní již pochybuji, že vůbec nějaké tělo mám. Dokonce ani skutečně nevím, jestli mám ty prsty sedřené do krve. Cítím pouze mělkou bolest tam, kde by prsty měly být.
Představa, že se z tohoto vězení dostanu rozškrábáním jeho stěn, je naprosto praštěná. Ve skutečnosti to dělám právě kvůli té bolesti. Díky ní jsem se ještě nezbláznil vzdor tomu, že má chorá mysl je unášena divokými proudy. Pohyby, které nedokážu předvídat a připravit se na ně a které nedokážu zkrotit, když už mne unáší. Bolest mi připomíná, že jsem se ještě neutopil ve tmě a že mi ještě zbývá pár sil a zrnko vnitřní kázně. Díky tomu zatím stále nejsem odsouzen pasivně sledovat, jak se moje mysl kroutí v kaskádách a fraktálech snů, divokých spontánních pocitů- ušlechtilých i naprosto děsivých- vymknuta z jakýchkoliv mezí včetně fyzických možností mého mozku. Díky bolesti je ze mne možná troska, ale stále ještě nejsem explozí své mysli odsouzen k totální degeneraci.
To vše se děje kvůli vězení, ve kterém žiji.

Kam dál